Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podyjí - část 3

12. 1. 2010

Podyjí část 3

  Poslední dva dny dovolené už jsme kola nepoužili a za poznáním Podyjí jsme vyrazili autem.

Uherčice

GPS: 48°54'51.85"N, 15°38'0.13"E

 

Obrazek

      Z Vranova do Uherčic to je přibližně 20 km a tak nám cesta netrvala nikterak dlouho. Zámek Uherčice je dosti turisticky opomíjený a velmi málo známý. V dobách socialistické éry sídlilo na zámku JZD a podle toho také vypadal i stav celého objektu, který postupně chátral až do 90.let 20. století. V té době připomínal spíše zřícenin, než zámecké sídlo, ale rozsáhlá rekonstrukce, která od té doby na zámku probíhá do současnosti postupně dává zámku jeho původní podobu.Obrazek Během prázdninových měsíců mohou návštěvníci sledovat postupné zmrtvýchvstání zámku a jeho nejbližšího okolí. Významný krajinotvorný soubor vznikl na místě původní gotické tvrze, kterou na konci 15. století vybudovali Krajířové z Krajku. Stejní majitelé přestavěli tvrz na renezanční zámek, který se dodnes dochoval v jádru, jehož budovy jsou soustředěny kolem malého nádvoří s arkádami nesenými toskánskými sloupy. Čilý stavební ruch neutichl celé 16. století a po změně majitelů, jímž byli dolnorakouští Štrejnové ze Švarcenavy, přizvaný italský architekt obohatil zámek o velkorysé předzámčíObrazek s arkádovými ochozy a vstupní věží. Pobělohorské účtování vyměnilo protestantské Štrejny za katolické prohabsburské Berchtoldy. Záhy však přešly Uherčice do rukou Heisslerů z Heitersheimu, kteří dali zámku barokní podobu. Architektem velkorysé proměny byl Francesco Martinelli, mistrem krásné štukové výzdoby kaple a více než dvanácti reprezentačních sálů byl Baldassare Fontana. Konečný klasicistní romantický vnější vzhled dostal zámek za posledních majitelů, za Collaltů, kteří zde měli své sídlo od roku 1768 až do roku 1945.

Zámek stojí rozhodně za to navštívit i přes probíhající rekonstrukci, Obrazekponěvadž je zde vidět, jaké pokroky v opravě zámku byly od začátku devadesátých let do dneška udělány.

Provozní doba je však omezena na tři měsíce. A to v červnu kdy je otevřeno pouze o sobotách a nedělích a v červenci a v srpnu, kdy je otevřeno denně mimo pondělí od 9:00 do17:00 hod.

Riegersburg

GPS: 48°51'13.499"N, 15°46'15.347"E

Obrazek

    Z Uherčic jsme se vydali do nedalekého Rakouska na již zmiňovaný barokní zámek Riegersburg na který jsme už měli i zakoupenou kombinovanou vObrazekstupenku z hradu Hardegg. Cesta nebyla dlouhá, jeli jsme přes hraniční přechod Vratěnín, přes který je to asi 25 km. Auto jsme pohodlně zaparkovali přímo před zámkem a vstoupili dovnitř, kde nás čekalo další příjemné překvapení. Přišel nás přivítat průvodce a k našemu překvapení hovořil plynulou češtinou. Jak jsme posléze poznali, tak skoro všichni zaměstnanci byli češi, takže domluva zde byla snadná. V zadním traktu zámku, kde jsme čekali na prohlídku nás překvapilo jeho těsné sousedství s místním rybníkem. V parku se také nachází psí hřbitov. Nečekali jsme ani dlouho a přišel si pro nás průvoObrazekdce. Jak jinak než čech a tak jsme si celou prohlídku užili v českém jazyce.

Strom v parku, pod kterým se nachází psí hřbitov.

Původní vodní zámek byl na popud říšského knížete Khevenhüllera přestavěn stavitelem Franzem Antonem Pilgramem (žákem barokního stavitele Lukase Hildebrandta) na jeden z nejvýznamnějších venkovských barokních zámků. Zámek sloužil také jako sídlo říšského knížete Siegmunda Khevenhüllera, zemského hejtmana Dolního Rakouska (dříve Rakouska pod Enží) a později knížete Johanna Josepha Khevenhüller-Metsch, hofmistra císařovny Marie Terezie. Ve slavnostních síních lze obdivovat interiéry ve stylu baroka, rokoka a klasicismu. Zámek se stal v roce 1993 místem pořádání Dolnorakouské zemské výstavy.

                                  zdroj: http://www.np-thayatal.at

Přírodní park Geras

GPS: 48°47'51.839"N, 15°40'14.379"E

  

Obrazek

   Přírodní pObrazekark Geras se nachází přibližně 15 km od Riegersburgu a je celkem dobře viditelný po pravé straně hlavní silnice.Pro děti nabízí nespočet možností i k celodenímu vyžití, nebo se zde nechá jen na chvilku odpočinout při cestě za jiným cílem. Dětem se zde bude zaručeně líbit a jen těžko se jim tento park bude chtít opouštět. Park se dělí v podstatě na dvě části. Přední a zadní. V té přední se Obrazekneplatí vstupné a tudíž je vhodné pro krátkodobé využití, kde i tak je celkem dost atrakcí. V zadní části potom po zaplacení vstupného máte možnost si prohlédnout celý park. My, jelikož jsme měli v úmyslu zde pouze poobědvat, jsme využili první možnost ale i tak jsme zde strávili celkem dost času. V restauraci je bohatý výběr jídel a obsluha je zde velmi příjemná. A ani ceny zde neObrazekjsou na nijak vysoké útovni, takže se zde nechá celkem v klidu poobědvat. Kromě dětských atrakcí, jako jsou klouzačky, kolotoče, různá skákadla a pískovičtě, jsou tady ale hlavně zvířata všeho druhu. Oslové, kozy, ovce, králící a mnoho dalších to je to hlavní, co se tu dětem líbí, obzvlášť když si je všechny mohou pohladit a zblízka je všechny pozorovat. 

Kaja

GPS:  48° 49' 36.00" N, 15° 53' 16.00" E

Obrazek


   Z přírodního parku Geras jsme se vydali ke středověké zřícenině hradu Kaja, který se nachází přímo na hranici s Českou republikou při toku Dyje a který byl takovou protiváhou proti Novému Hrádku, který leží na druhé straně hranice na břehu Dyje. Kvůli kopcovitému terénu ovšem není vidět vzájemně z jednoho hradu na druhý, ale oba potkal v podstatě stejný osud, neboť se z nich stali zříceniny, ačkoliv rakouský hrad je na to co se týče zachovalosti přeci jen o poznání lépe.

Obrazek

     Blízko Dyje se v nedotčené krajině malebně tyčí přes 800 let stará pevnost Kaja. Věž zříceniny Kaja nabízí neodolatelný pohled na region Národního parku Thayatal. Na hradním nádvoří si návštěvníci mohou odpočinout pod staletou lípou a občerstvit se chladnými nápoji. K návštěvě hradu zvou nejen mimořádné výstavy a dokumentace o dějinách tvrze, ale i obdivuhodný palác původního středověkého hradu, kašna, zbrojnice, rytířský sál, kaple a hladomorna.

Zřícenina Kaja je také výborným výchozím bodem pro romantické procházky NP Thayatal. Hrad disponuje parkovištěm pro autobusy a je vhodný především pro podnikové a školní výlety. Rytířský sál, kapli a hradní nádvoří lze pronajmout u příležitosti svatby či oslavy.

Otevírací doba: 1. květen až 27. říjen (sobota, neděle a svátky od 10:00 do 17:00 hod.), prohlídky lze objednat telefonicky i mimo otevírací dobu

Historie:

~ 1050: Předchůdcem hradu Kaja byla součást prvního řetězce opevnění podél Dyje (Vranov, Hardegg, Seefeld, Staatz, Falkenstein)

~ 1150: Heinrich von Kamegg, vnuk Azza von Kuenring, a rovněž jeho syn Hartung von Kaja byli prvními pány hradu Kaja, kteří převzali své přízvisko z názvu hradu.

Vztahy s českým králem Otakarem byly jistě vřelé, neboť v letech 1252 až 1278 na hradě Kaja král Otakar často pobýval a vystavoval zde listiny.

1317: Hrad padl do rukou českých šlechticů Jindřicha a Jana z Lipé. Kaja získává dočasně pověst útočiště loupeživých rytířů. Vzniká legenda o Jindřichovi (Hinz), ďáblovi na hradě Kaja.

Od 1419: Pustošení hradu husitskými výpady. Roku 1425 byl Retz dobyt husity a zničen.

1425: Ulrich a Martin von Eytzing získali tvrz Kaja. V roce 1432 obdrželi oba od vévody Albrechta 800 hřiven s právem hrad zbořit nebo přestavět. Hrad byl přestavěn do dnešních rozměrů.
Rod z Eytzingu získal sňatkem roku 1434 do svého vlastnictví i tvrz Nový Hrádek.

1526: Bitva u Moháče. Po smrti posledního krále českého a uherského, Ludvíka II. Jagellonského, v bitvě u Moháče nastoupil na trůn smlouvou stanovený následovník Habsburků. Čechy a Uhry byly spojeny s habsburskými zeměmi do roku 1918. Na podyjské hranici nastal klid, Kaja ztratila jako hraniční opevnění k ochraně proti moravskému vpádu svůj význam.

1588: Sňatkem přechází tvrz Kaja do vlastnictví Sixta I. von Trautson. Rod von Trautson však tvrz nadále neobývá. Zemský soud a správa přesídlily do nově postaveného zámku Niederfladnitz.

1687: Vischerova mědirytina již ukazuje jádro hradu jako zříceninu.

1781: Kněžna Maria Josefa von Auersperg zdědila "panství Niederfladnitz", k němuž patří Kaja a zámek Niederfladnitz. Roku 1793 byla knížeti Karlu von Auersperg udělena tvrz Kaja lénem. Kníže nechal cca 3 km od Kaji postavit lovecký zámeček Karlslust. Rod Auerspergů velmi přispěl k zachování hradu a z části jej také restauroval.

1945: Zřícenina přechází do vlastnictví knížecí rodiny Waldstein-Wartenberg. V 50. letech musela být zřícenina kvůli havarijnímu stavu uzavřena.

1969: Založení Spolku pro údržbu hradu Kaja, který později přešel do Nadace k záchraně hradů a zámků. Pronájem zříceniny a zahájení rekonstrukčních prací.

Popis stavby:

Přístup k hradu

Zřícenina Kaja stojí na skalní hřebenu, obtékaném potoky Kajabach a Merkersdorfer Bach. Přístup je možný pouze po dvou mostech. Mezi prvním a druhým mostem se nachází předbraní s první hradní bránou, které bylo původně samostatnou věžovou bránou. Druhý most tvoří v délce 40 m spojení s hradem. Vstup do hradu zajišťovala druhá hradní brána s padacím mostem. Před samotným hradem se nachází třetí bránou oddělené malé nádvoří. Třetí brána byla dříve opatřena padací mříží, která volně visela na zdi k předhradí. Z původní vodící dráhy lze dnes spatřit již jen několik tesaných kamenů.

Hradní nádvoří s lípou

Mladší část hradu tvoří předhradí, jehož výstavba probíhala ve 14. století. Vpravo od brány se nachází 23 m vysoký bergfrit (obranná věž), dominující celému hradu. Jediným vstupem byly dříve dveře vysoko nahoře na zdi přivrácené k nádvoří. Vstup z předního nádvoří byl proražen teprve později. Obdivuhodné jsou rohové pískovcové kameny bergfritu. Pokud je pozorujete důkladně, lze v pískovci rozeznat uvězněné lastury mušlí a jiné mořské živočichy.

Na levé straně se nacházela sýpka, kuchyň čeledě a stáje. Tyto budovy byly v průběhu staletí využívány k rozličným účelům, mimo jiné i jako kaple. Na severní straně byla přistavěna polokruhová flankovací věž, v níž se nachází hladomorna. Ta byla původně cca 12 m hluboká, v současnosti je však již zasypána několika metry sutě. Jediný vchod do ní tvořila úzká díra v podlaze obranné platformy.
Na pravé straně nádvoří se nachází hradní zeď, která musela být zajištěna kvůli nebezpečí zhroucení. Na vyvýšené plošině v přední části byla kdysi k hradní zdi přistavěna budova. V zadní části jsou předsunuty dva parkány. Hradní zeď byla původně obehnána dřevěným ochozem. Z hradního nádvoří lze vstoupit do prostor dvou skalních sklepení, která byla vytesána do podloží hradu. Ještě dnes lze spatřit stopy dlát. Charakter hradního nádvoří určuje stará lípa. Zvláště pak v období květu přidává mohutný strom zřícenině na půvabu. Dokonce i v samotném vnitřním hradu rostou samé lípy.

Vnitřní hrad

Přístup do vnitřního hradu zajišťovala čtvrtá hradní brána, jež byla kdysi podstatně větší než nyní. Vnitřní hrad je značně starší než předhradí. Na místě dnešní kaple stávala kdysi obranná věž. Široké zdi a chybějící okna prozrazují původní účel stavby. Přilehlá hradní zeď již byla z větší části zbořena. Následuje tzv. rytířský sál, který byl původně pravděpodobně využíván jako špýchar a později jako "slavnostní síň". K němu hned přiléhá stará hradní kaple. Na východně straně se dříve nacházely obytné a kancelářské budovy. Polokruhová flankovací věž sloužila k obraně.

Studna

Studna dosahovala původně do hloubky 90 m. V roce 1945 měla studna ještě dostatek vody. Při devastaci hradu po druhé světové válce byly do studny kromě jiného vhozeny i dubové dveře. Ty se ve studni vzpříčily a vytvořily záklop. Od té doby má studna hloubku jen 36 m. Z malého nádvoří se studnou vede do hradu další vchod, který byl pravděpodobně využíván do 12. století, kdy hrad tvořil pouze dnešní vnitřní hrad.

Nejstarší část hradu

Po schodech vytesaných ve skále lze 5. hradní bránou vstoupit do středního nádvoří a tím i do nejstarší části hradu. Nápadná je mohutná čelní zeď. Měla chránit obytnou budovu před střelami, díky dvojitému ochozu však byla i důležitým obranným elementem. V období renesance bylo nádvoří přestavěno a do široké čelní zdi byly proraženy velké okenní otvory.

Hlavní budova (palác) byla vyhrazena majiteli hradu, jeho rodině a vysoce postaveným osobám. Palác byl zboku kryt dvěma původními věžemi: ze západu bergfritem a z východu věží s bránou. Věže byly původně o 1 - 2 patra vyšší. Na vyhlídkovou terasu bergfritu lze vystoupat po úzkém schodišti ve zdi. Shora se návštěvníkům naskýtá pohled do zalesněného údolí potoka Kajabach a dále až na českou stranu.
                               zdroj: http://www.np-thayatal.at
Vranov nad Dyjí
GPS: 48°53'33.358"N, 15°48'36.419"E

Obrazek

   Poslední den dovolené jsme náležitě využili k poznání Vranova a jeho okolí, které jsme do té doby zanedbávali, poněvadž to vypadalo, že na jeho poznání je dost času, ale opak byl pravdou. Neboť v celém Podyjí je tolik památek, že se je nedá během jednoho týdne všechny navšObrazektívit.
   Ihned po ránu jsme se vydali na prohlídku zámku, který jsme celý týden měli jako na dlani. Tento zámek by si právem zasloužil označení jako perla Podyjí, neboť je to vskutku umělecký skvost, který stojí opravdu za to ho navštívit. Vypíná se na vysoké skále a je vidět ze všech stran Vranova. Ze zámku je potom naopak nObrazekádherný výhled do celého okolí.
Zámek Vranov nad Dyjí patří k nejpozoruhodnějším stavbám středoevropského baroka. Vznikl přestavbou ze starého románsko gotického hradu, poprvé připomínaného jako zeměpanská pohraniční pevnost k roku 1100. Z něho si podržel dvě hranolové věže, část hradeb a budovy tak zvaného předhradí. Současnou podobu mu vtiskli po ničivém požáru v roce 1665 hrabata z Althannu. Ti na sklonku 17. století - podle projektu císařského architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu - nejdříve postavili a vyzdobili impozantní sál předků, dominující zdejší členité krajině a výtvarně umocňující její Obrazekosobitý půvab. Vzápětí vybudovali zámeckou kapli Nejsvětější Trojice jako jeho ideovou protiváhu. V 18. století pak přestavbu završili obytnými budovami čestného dvora. Zámek pak získali polští Mniszkové, kteří přivedli k rozkvětu proslulý vranovský závod na výrobu kameniny. S nimi spříznění Stadničtí drželi zámek Vranov nad Dyjí až do počátku druhé světové války. Ten je dnes jako národní kulturní památka v péči státu.
                                 zdroj: http://www.zamekvranov.cz
Pevnostní muzeum Vranov
GPS: 48°53'40.276"N, 15°48'3.452"E
 

Obrazek

   Ze zámku jsem se vydali do pevnostního muzea ve Vranově. Není to daleko Obrazeka cesta pěška trvá asi 10 minut pomalou chůzí. Stačí vyjít od zámku do kopce a v podstatě první odbočka vpravo na polní cestu je ta správná cesta k prvnímu bunkru. Cesta je i značená ukazateli, takže je celkem snadné se tam dostat. Součástí pevnostního muzea jsou dva bungry. Oba dva jsou velmi dobře zrekonstruovaný a je na nich vidět spousta hodin dobře odvedené Obrazekpráce místních nadšenců, kteří se o ně vzorově starají. První z nich je plně vybaven zbraněmi a vybavením z první republiky a po vstupu do něj jsme si připadali jako v době před druhou světovou válkou. Úžasné je i poutavé vyprávění, kterého se nám dostalo a  odborné odpovědi na všechny otázky, které jsme obdrželi. Je vidět, že této části opevnění se věnují lidé, kteří tím žijí a mají Obrazekrozsáhlý přehled o dění, které s tímto opevněním souvisí. Až tam, v bunkru, který je autenticky zrekonstruován, si člověk uvědomí, jaké pocity museli mít vojáci v té době, kteří měli střežit naše hranice, ale k čemuž kvůli mnichovskému diktátu nikdy nedošlo a tyto pohraniční pevnosti byly bez jediného výstřelu vydány nepříteli a tím pádem nebyly Obrazekvlastně nikdy využity. Druhý bunkr poházející z téhož období, ovšem vybavený již modernějšími zbraněmi z období studené války se nachází o pár metrů dále a rovněž i zde jsme se dočkali zasvěceného výkladu. Dozvěděli jsme se zde o málo známém faktu, kdy se za studené války mocnosti Varšavské smlouvy Obrazekchystali na třetí světovou válku a tyto pevnosti jim měli sloužit k obraně hranic před tehdy "imperialistickým" nepřítelem.

Rád bych i tímto poděkoval všem, kteří se zasloužili o toto unikátní znovuzrození těchto pevnůstek a o jejich zachování pro další generace, které už doufejme nic podobného Obrazeknebudou potřebovat a zde si budou pouze moci připomínat období, které znamenalo pro celou Evropu obrovskou pohromu, která vyůstila v nejstrašnější válku v lidských dějinách.

 I
 I

 I

 

  
 
             
Vranovská přehrada         
GPS: 48°54'23.769"N, 15°49'7.964"E

Obrazek

   Po shlédnutí pevnostního muzea jsme se vydali na prohlídku vranovské přehrady, kde v letních měsících pobývá značná část turistObrazeků. Jelikož více než nějaké přelidněné pláže mám přeci jen radši klidnější místa, tak jsme se zde nějak dlouho nezdrželi. Ale i přesto má tato přehrada své kouzlo a zajímavá je i naučná stezka, která měří přibližně 4 km a je pojmenována jako Naučná stezka Karla Claryho na počest tohoto spisovatele a malíře, který se zde na Vranově nakazil cholerou a poté na tuto zákeřnou nemoc zemřel. Majitel panství, hrabě Stanislav Mniszek na jeho počest nechal postavit na vyvýšenině, která je nad přehradou tzv. Claryho kříž, který se vypíná na pravé straně přehrady cestou od Vranova a je součástí této naučné stezky. 
                                          
       
Nový Hrádek
GPS:48°50'15.2"N, 15°54'22.19"E
GPS na parkoviště: 48°51'25.639"N, 15°54'35.534"E

Obrazek

   Z vranovské přehrady jsme se vydali na cestu na nedalekou zříceninu Nový Hrádek, Obrazekkterá není tolik známá, ale o to je více tajuplná a stojí opravdu za to jí navštívit. Cesta k této zřícenině není ovšem tak snadná, neboť autem se k ní není možno dostat a tak nezbývá, než jít pěšky z nedalekého Lukova, nebo tam dojet na kole. Jelikož my jsme už byli na cestě domů, tak jsme autem dojeli do Lukova, ale poněvadž je dost špatně značená cesta, tak jsme měli problémy s autem zaparkovat. Jako nejvýhodnější pozice pro zaparkování auta je parkoviště u "Penzionu u Hrádku".
 Obrazek
 Po zaparkování jsme vyrazili po cestě, která již byla značená a nejdříve jsme se vydali po poli po jehož přejití jsme odbočili vlevo a pokračovali jsme k lesu, kde již byly turistické ukazatele. Cesta se zdá být nekonečná,poněvadž v lese není moc daleko vidět a tak jsme se nechali vést ukazateli a doufali jsme, že za každou zatáčkObrazekou už hrad musí být. Jelikož Dyje tvoří hranici, tak jsem věděl, že nejdříve se musí objevit hrad a ten se před námi vynořil z ničeho nic jako by najednou vyrostl ze země. Tváří se tajuplně a to ještě umocňuje fakt, že byl po 40 let za socialistické éry nepřístupný a tudíž zde vegetace rostla bez jakéhokoliv lidského zásahu. My jsme měli obrovské štěstí na průvodce, který o celém hradu mluvil velmi zasvěceně a přiblížil nám i celou vegetaci, která se zde vyskytuje. S takto příjemným výkladem jsem se snad ještě nesetkal a i ostatní návštěvníci to dokázali patřičně ocenit.
Z historie hradu

  Přímo u řeky Dyje, která tvořila jednu z os pravěké kolonizace, se na dnešním novohrádeckém území usazovali první osídlenci již v mladší době kamenné, to je někdy od šestého tisíciletí před naším letopočtem. Nasvědčují tomu příhodné terénní předpoklady mohutného říčního meandru, ale i náhodné nálezy kamenných industrií. Pravěká osada, v níž v době asi před šesti tisíci let žil tzv. lid s malovanou keramikou, byla objevena na okraji dnešního lesa - na lokalitě Příčky.

 Pro Novohrádecko, které v té době pokrýval hustý prales, měla velký význam tzv. dolní stezka, vedoucí kolem Dyje a dále do vnitrozemí. Pohybovaly se po ní obchodní karavany zprostředkovávající směnu výrobků, ale procházely tudy a v povodí řeky se i dočasně usazovali Keltové, Germáni a od 6. století n.l. i Slované.

  Prvními historicky doloženými majiteli tohoto území byli premonstráti z louckého kláštera ve Znojmě, kteří ho v roce 1358 směnili s moravským markrabětem Janem Jindřichem Lucemburským. Ten zde - na nejužším místě skalnaté šíje, asi 80 metrů nad hladinou Dyje - postavil dnešní tzv. dolní hrad, a to jako opevněné sídlo plášťového typu využívané k příležitostným loveckým pobytům. Dodnes se z něj zachovala nižší parkánová hradba a do ní unikátně vložený soustředný ovál vnitřní hradby o síle až tří metrů, postupně zvyšovaný až na třináct metrů.

  Jeho syn Jošt Moravský, pozdější římskoněmecký král, přenechal v roce 1403 nový zeměpanský hrad svému stoupenci Přechovi z Kojetic. Po něm pak v držení Nového Hrádku následovali, nejpozději od roku 1420, rakouští Eitzingerové, kteří na protilehlém břehu Dyje vlastnili i hrad Kaju. Za nich došlo, v době husitských válečných bouří a v dalších dvou stavebních etapách 15. století, k zásadní přestavbě hradu.

  V té době byl především zrušen původní obytný markraběcí palác a nahrazen architektonicky nenáročnou dvouprostorovou stavbou s trámovými stropy. Do západního konce uzavřeného nádvoří byla vložena patrová budova s pultovou střechou a do jeho východní části dvě budovy další, dnes jen obtížně rozpoznatelné. Opevnění Eitzingerové zesílili o štítovou hradbu tzv. přihrádku s malými okénkami střílen, která se v jižním konci, u dna prohloubeného šíjového příkopu, přimykala k vysoké hranolové věži. Ta se pak otevírala v přízemí a v patře do nové, asi palácové budovy, od níž pak hradební zeď pokračovala západním směrem k vnější obalové zdi jádra.

  S tím se však nespokojili. Na předsunutém východním směru vybudovali ještě okolo roku 1438 mohutnou třičtvrtěválcovou věž chránící vstup do vnějšího areálu hradu. Do ní vevázali hradební zeď vymezující z jižní strany dnešní velké nádvoří, v jehož dolní části, těsně nad příkopem, postavili novou, dnes již téměř rozpadlou budovu asi pevnostní funkce. Komunikaci do hradu pak ukončili dřevěným mostem spočívajícím na dvou kamenných pilířích a zaústěným do vstupního portálu přihrádku.

  V třetí čtvrtině 15. století byl vývoj hradu v podstatných rysech dokončen posledním významnějším stavebním podnikem. Ve východním předhradí byla přezděna dosud dovnitř otevřená třičtvrtěválcová věž, k níž stavebníci ze severní a západní strany připojili dvě trojpodlažní křídla nového hradního paláce. Vznikla tak samostatná dispozice s miniaturním obdélným nádvořím dnešního tzv. horního hradu.

  V 16. století se na takto vybudovaném vrchnostenské sídle vystřídalo v krátkých intervalech několik šlechtických rodů. Byli to pánové z Bačkovic a s nimi spříznění Kunštáti, kteří okolo roku 1525 ještě opevnili ze severu východní předhradí novou zdí zakončenou bastionem s klíčovými střílnami. Dominium po nich zakoupili Krajířové, Čertorejští, Dietrichsteinové, Berkové z Dubé a Streinové. V roce 1617 ho pak poprvé získali držitelé Vranova Althannové, kteří na několik staletí obě dominia spojili do jednoho celku.

  V 17. století za Scherfenbergů dolehly na Nový Hrádek hrůzy třicetileté války. Okolní vesnice byly popleněny a nedostatečně zajištěný hrad byl v roce 1645 - za nejasných okolností - obsazen a částečně pobořen švédským vojskem generála Torstensona.

  Jeho vojenský význam byl od této doby již minimální. Pobořené části nebyly obnovovány – jistě pro nedostatek finančních prostředků, které noví majitelé věnovali v nebývalém rozsahu na přestavbu sídelního Vranova, ale i proto, že se od základu změnil názor na tradiční obytnou roli nepohodlného kamenného hradu ležícího navíc v lesích a stranou hlavních cest. Vrchností byl opuštěn – nejpozději Althanny, kteří v roce 1680 získali vranovskonovohrádecké panství opět do svého majetku a kteří ho drželi až do konce 18 století.. Jeho některé zachovalé budovy však byly nadále aspoň zčásti využívány – jako dočasné útočiště nebo i skladové zázemí rozsáhlých vrchnostenských hospodářských provozů v jen tři kilometry vzdáleném Lukově.

  V roce 1799 se Nového Hrádku ujal nový dominus - polský hrabě Stanislav Mniszek, který na velkém nádvoří - zřejmě již v roce 1800 - adaptoval starší budovu na hájovnu a později, snad v dolní části zříceniny, zřídil prodejní sklad kameninového zboží z vlastní vranovské továrny. V duchu pronikajícího romantického názoru upravil i horní hrad, a to pro krátkodobé výletní a lovecké pobyty své rodiny a svých hostí. Na tuto činnost pak navázala jeho dcera a dědička Luitgarda Stadnická, která nechala někdy v druhé polovině 19. století rozšířit a zpevnit zahradní terasy na jihovýchodním svahu.

  Ing. Adamu Zbyňku Leonovi Stadnickému, pravnukovi Stanislava Mniszka, byla za první pozemkové reformy v dvacátých letech 20. století zřícenina zkonfiskována a pronajata Klubu českých turistů, který ji zpřístupnil veřejnosti a zřídil v ní navíc noclehárnu pro mládež s kapacitou dvaceti lůžek. Za druhé světové války se její přední část stala celoročním obydlím pro skupinu totálně nasazených polských žen vykonávajících zemědělské práce v lese a u německých sedláků v Lukově. Hájovna na prvním nádvoří byla přeměněna na veřejný hostinec pro turisty.

  Počátkem padesátých let, tedy krátce po komunistickém puči, se Nový Hrádek ocitl ve velice přísně hlídaném, tzv. zakázaném pásmu, do něhož měli přístup jen vojáci Pohraniční stráže. Až tzv. sametový převrat v roce 1989 umožnil volný pohyb v dříve tak střeženém Podyjí a na samotné zřícenině i opětovné zavedení řízeného návštěvnického provozu.

  Tím, že na ní ustala na čtyřicet let veškerá lidská činnost, se výrazně zanedbala péče o její stavební stav, na straně druhé ji to však - trochu paradoxně - ochránilo před moderními devastacemi. V nepřítomnosti člověka tu navíc začaly probíhat volné přírodní procesy, které způsobily srůstání přírodních prvků se středověkou architekturou hradu. Vzniklá „srostlice“, zachovávající Novému Hrádku autentický vzhled starožitného sídla, je dnes mimořádně cenným krajinotvorným prvkem v prostředí první, nejpřísněji chráněné zóny Národního parku Podyjí.

  Přírodní, ale i stavebně historické hodnoty hradu jsou opravdu mimořádné. Ocenila je i vláda ČR, která ho v roce 2002 - spolu se Státním zámkem Vranov nad Dyjí - vyhlásila za národní kulturní památku. Tímto krokem vyjádřil nejvyšší exekutivní orgán státu, že Nový Hrádek představuje cenný pramen hmotné kultury a že patří do skupiny památek tvořících nejvýznamnější součást kulturního dědictví národa.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA