Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pramen Labe

23. 1. 2010

Pramen Labe

GPS: 50°46'32.215"N, 15°32'10.472"E

GPS na parkoviště: 50°44'1.207"N, 15°34'2.456"E

Obrazek

   Každoročně se k prameni Labe vydávají tisíce turistů, aby se pokochali krásou krkonošské přírody. Faktem zůstává, že tento pramen je asi nejpůsobivější a nejhezčí ze všech na našem úemí.

   My jsme jako výchozí místo k pramenu využili Horní Mísečky, kam jsme dojeli autem a odtud jsme dále vyrazili pěšky. Z parkoviště je to až na pramen přibližně 8 km, ale záleží jakou cestou se kdo vydá.

   Vydali jsme se k Jilemnické Boudě a zde jsme se rozhodli pokračovat dále po červené značce, která ukazovala 7,5 km. Tato cesta je sice delší, než se vydat po žluté trase, ale není tak prudká a podle mě je zde daleko hezčí výhled do okolí.

   Další rozcestí se jmenuje " Pod Medvědínem, kde jsme opět pokračovali po červené značce a vydali jsme se do kopce ke Šmídově vyhlídce, která se jmenuje po lesmistru Ludvíku Šmídovi, jenže se v druhé polovině 19. století zasloužil o umělé zalesňování Krkonoš.

Obrazek

Pohled ze Šmídovy vyhlídky na Sněžku

   Na vyhlídce je možnost odpočinku na stylových dřevěných lavičkách, kde jsme načerpali novou energii na další výstup k pramenu.Dále jsme pokračovali po kamenité cestě, která zanedlouho naváže na pohodlnou asfaltku, která vede směrem k Vrbatově Boudě a Zlatému Návrší. Na Zlatém Návrší jsme využili služeb zdejšího kiosku, kde mají celkem velký výběr, takže jsme se zde i naobědvali.

Obrazek

Zlaté Návrší od Mohyly Hanče a Vrbaty

   Dále jsme se vydali opět po červené směrem k mohyle Hanče a Vrbaty, která zde je na památku lyžařů Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, kteří zde zahynuli 24.3. 1913 při lyžařských závodech. Od mohyly je to k pramenu po červené asi 3,5 km a cestou je vidět ještě spoustu pozoruhodností.

Obrazek

Mohyla Hanče a Vrbaty

   Mezi první zajímovost na kterou jsme cestou od mohyly narazili bylo prvorepublikové opevnění, které mělo chránit naše území od vpádu cizích vojsk na naše území, ale které nebylo nikdy použito a na základě Mnichovské dohody v roce 1938 bylo celé pohraničí bez bojů předáno nacistickému Německu. Zde je k vidění lehký objekt vzor 37 zvaný řopík, který býval vyzbrojen dvěma kulomety a ochranu 4 - 7 členné osádce tohoto bunkru poskytoval speciální železobeton o tloušťce až 80 cm, schopný odolávat dělostřelecké palbě o velikosti ráže až 150 mm. Do bunkru je volný přístup, ale bohužel není nijak vybaven a v době naší návštěvy zde bylo na zemi i spousty vody a není zde prakticky žádné osvětlení, takže pohyb uvnitř bunkru nebyl nikterak jednoduchý.

Obrazek

Lehký objekt vzor 37 zvaný řopík

   Od bunkru jsme pokračovali směrem k řece Pančavě, kde se řeka mění v Pančavký vodopád a  dále protéká údolím. Je zde vyhlídka odkud je úchvatný výhled do okolí a vodopád je zde jako na dlani.

Obrazek

Pančavský vodopád při pohledu z vyhlídky

   Cesta dále pokračuje kolem údolí a zavedla nás až k Labské Boudě. Tato stavba je ukázkou necitelného zásahu do zdejší přírody z dob      " budování socialismu " a  je vrcholem nevkusu tehdejších komunistických pohlavárů, kteří byli schopni toto železobetonové monstrum v této nádherné části Krkonoš vůbec vystavět. V současnosti je Labská Bouda uzavřena a celý objekt zde tak tiše chátrá a jenom zde  připomíná dobu, která  pro naší republiku znamenala 40 let totalitního režimu. Otevřen je pouze kiosek, ale mnoho lidí ho stejně nevyužívá, poněvadž toto betonové montsrum zrovna k příjemnému posezení nevybízí.

Obrazek

Pohled na Labskou Boudu od bunkru

   Od Labské Boudy je cíl už téměř na dosah ruky a od pramenu nás dělí asi jeden kilometr. Cesta odtud vede mírně do kopce po štěrkovém chodníku a hřebeny Krkonoš jsou zde velmi krásně vidět. 

   Za chvíli se před námi objevil cíl naší cesty - pramen řeky, která je neodmyslitelně spjata s naším městem a která se zde teprve rodí, aby po pár kilometrech nabrala na síle a v Cuxhavenu se poté vlila do Severního moře.

Obrazek

U znaku Kolína

   Pramen sám o sobě je na nádherném místě a jeho krásu ještě umocňuje okolí, kterému se nedá nic vytknout. Místo lemují znaky všech měst, kterými řeka protéká, počínaje Špindlerovým Mlýnem  a konče německým městem Cuxhaven, kde Labe končí. Jsou zde znázorněny i přítoky řeky. Celkem je zde zastoupeno 28 měst: Špindlerův Mlýn, Vrchlabí, Hostinné, Dvůr Králové, Jaroměř, Hradec Králové, Pardubice, Kolín, Poděbrady, Nymburk, Mělník, Litoměřice, Ústí nad Labem, Děčín, Pirna, Dresden, Meissen, Riesa, Torgau, Wittenberg, Schönebeck, Magdeburg, Wittenberge, Dömitz, Lauenburg, Hamburg, Otterndorf, Cuxhaven.

   Místo, na kterém řeka pramení byl dosti sporným místem, neboť o toto území usilovalo jak Polsko, tak Čechy. Roku 1684 byl pramen vysvěcen Královéhradeckým biskupem Janem z Talemberka a tím se sporná Labská louka stala českým územím.

Obrazek

Znaky všech měst, kterými Labe protéká

   Po prohlídce okolí jsme se s tímto krásným místem rozloučili a vydali se zpět do Horních Míseček tentokrát po žluté značce. Tudy je cesta asi o kilometr kratší a kromě začátku u pramene potom vede skoro celou cestu z kopce, takže cesta k autu nám celkem rychle utekla. Na této cestě je opět velmi krásný výhled do okolí, ale už není tolik zajímavá jako červená trasa,která je každopádně hezčí.

  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Skvělý zážitek

(Pavel, 13. 3. 2010 7:52)

Dobrý den,byli jsme tam s rodinou a opravdu to stojí za návštěvu!MAX.DOPORUČUJI!!!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA